Úvod ^

Málokterá událost vyvolává pravidelně takový celosvětový zájem jako volby prezidenta USA. Důvod je jasný. Spojené státy americké jsou dnes jedinou supervelmocí, největší ekonomikou světa, státem s největší vojenskou silou, a jejich prezident je tak vnímán jako nejmocnější muž světa. Byť je v posledních patnácti letech tento fenomén silnější než kdy dříve, jsou Spojené státy prvořadou velmocí již po celé 20. století.

Na přelomu 19. a 20. století se USA staly nejvýkonnější ekonomikou světa, na mezinárodní scéně ale ještě stále hrály významnější roli tradiční evropské velmoci Spojené království, Francie či Německo. Až tragické světové konflikty pozvedly USA na první pozici mezi státy i v politické a vojenské oblasti. Ekonomická a později i vojenská síla Spojených států pomohla rozhodnout první světovou válku. Po ní se však Spojené státy stáhly dočasně do určité izolace. Až druhá světová válka znamenala definitivní nástup USA jako jedné ze dvou supervelmocí (vedle SSSR) a Spojené státy se staly garantem bezpečnosti „západního demokratického světa“. Proto vyvolává volba hlavy USA tolik pozornosti.

Postavení prezidenta ^

Postavení a pravomoci prezidenta USA jsou zakotveny již v Ústavě Spojených států amerických z r. 1787. V zemi se uplatnil prezidentský systém, prezident stojí v čele exekutivy a má tedy nejvyšší pravomoci při spravování státu. Proto je jeho role tak významná, na rozdíl od parlamentního systému (který funguje např. v České republice), kde je prezident spíše jen symbolickou hlavou státu s výrazně omezenými pravomocemi a skutečnou moc výkonnou zastává vláda v čele s premiérem.

Podle ústavy je americký prezident volen vždy na čtyři roky, přičemž XXII. dodatkem ústavy (z r. 1951) je jeho mandát omezen na nejvýše dvě funkční období. Spolu s ním je volen také viceprezident, jehož role je většinou malá; v případě úmrtí, odstoupení či sesazení prezidenta se ovšem viceprezident automaticky stává prezidentem USA až do řádných voleb – a takové případy nejsou v dějinách Spojených států výjimečné.

Sídlem prezidenta Spojených států je od r. 1800 Bílý dům v hlavním městě Washingtonu (v letech 1789–90 New York, 1790–1800 Philadelphia).

Moc výkonná je vyvažována mocí zákonodárnou (dvoukomorovým parlamentem – Kongresem) a mocí soudní (Nejvyšší soud). Kongres se skládá z  dolní komory – Sněmovny reprezentantů, kde je každý stát početně zastoupen úměrně své lidnatosti, a z horní komory – Senátu, kde každý stát USA reprezentují dva senátoři.

Průběh prezidentských voleb ^

Způsob volby prezidenta USA je poměrně komplikovaný. Volí se dvoufázově, tedy nepřímo. Nejprve voliči jednotlivých 50 států USA (a federálního okrsku – District of Columbia, ve kterém leží hlavní město Washington) zvolí tzv. volitele. Volitelé jsou občané, často voličům zcela neznámí (jména ve většině států USA ani nejsou uvedena na hlasovacích lístcích), delegovaní příslušnou politickou stranou. Tito lidé se zavázali, že budou hlasovat pro určitého kandidáta příslušné politické strany. Volitelé v řadě států sice nejsou zákonně vázáni volit podle výsledků všelidového hlasování, ale vůli voličů v naprosté většině případů respektují.

Kongres v r. 1845 stanovil přesné datum voleb na úterý po prvním listopadovém pondělku v takovém roce, který je dělitelný čtyřmi. V některých státech lze ale volit i s předstihem několika týdnů před „volebním úterým“. Způsoby hlasování voličů jsou stát od státu odlišné. Tradiční lístky a volební urny se už nepoužívají, asi třetina voličů hlasuje pomocí přístroje, do kterého vhodí označený lístek a ten ho digitálně zpracuje, další třetina voličů využívá počítačů s dotykovými obrazovkami. Asi každý pátý Američan volí za použití děrných štítků, které dovolují průběžné zpracování a zpětnou kontrolu. Více než desetina voličů hlasuje na pákových přístrojích, ve státě Oregon se v posledních letech volí výhradně korespondenčně.

Pro úplnost je nutné dodat, že současně s listopadovou volbou prezidenta probíhají i volby do Kongresu (ty se konají každé dva roky) – rozhoduje se o všech 435 křeslech ve Sněmovně reprezentantů, dále se volí jedna třetina členů Senátu. Ve většině států probíhají současně i různá referenda a místní hlasování.

Sbor volitelů, který byl nominován všelidovým hlasováním (každý stát má určený počet zástupců), v polovině prosince (v pondělí po druhé středě) volí prezidenta. Při nominaci volitelů se dnes až na výjimky uplatňuje princip „vítěz bere vše“ – výsledky lidového hlasování v každém státě určí takové volitele, kteří budou hlasovat jednotně pro vítěze voleb v daném státě podle rozhodnutí voličů (tedy pokud např. v r. 2004 v Kalifornii hlasovalo 54,3??% voličů pro volitele, kteří se zavázali volit J. Kerryho, a 44,4??% podpořilo volitele G. Bushe, nebude za Kalifornii o volbě prezidenta rozhodovat 30 volitelů Kerryho a 25 Bushe, ale všech 55 volitelů Kalifornie budou Kerryho volitelé). Princip vítěz bere vše udržuje význam jednotlivých států, jejichž vysoká míra autonomie je základním kamenem, na kterém vznikly Spojené státy americké. Na druhou stranu umožňuje vyhrát prezidentské volby i kandidátovi, který získal celkově menší počet hlasů v lidovém hlasování než jeho soupeř.

Počet volitelů je odvozován od počtu zastupitelů v Kongresu. V současné době má sbor volitelů 538 členů (100 odpovídá počtu senátorů, 435 odpovídá počtu poslanců Sněmovny a 3 jsou volitelé za D. C.). Kandidát musí získat alespoň 270 hlasů volitelů, aby se stal prezidentem. Nezíská-li žádný z kandidátů potřebný počet hlasů, rozhoduje o prezidentovi Sněmovna (taková situace nastala naposledy v r. 1824). Vybírá se ze tří prvních kandidátů (dle počtu získaných volitelských hlasů), každý stát má jeden hlas. Prezidentem se stává kandidát s největším počtem hlasů (pokud získal podporu nadpoloviční většiny všech států). Rozložení počtu zastupitelů v Kongresu (a tedy i ve sboru volitelů) je revidováno podle sčítání obyvatel (každých 10 let).

Oficiální výsledky prezidentských voleb se oznamují vždy 6. ledna na schůzi Kongresu, funkční období nového prezidenta začíná 20. ledna, předchází mu slavnostní inaugurace hlavy státu.

Historický vývoj volebního systému ^

Průběh prezidentských voleb v současnosti je výsledkem dlouhého historického procesu. Základní pravidla formuluje Ústava Spojených států amerických, řada provedených změn byla průběžně kodifikována v legislativě jednotlivých států i v ústavních dodatcích.

Druhý článek ústavy říká, že každý stát si (dle vlastního zákonodárství) určí volitele v počtu odpovídajícímu počtu senátorů a členů Sněmovny reprezentantů, které tento stát deleguje do Kongresu. Tito volitelé se pak sejdou a každý má dva hlasovací lístky pro volbu prezidenta USA (alespoň jeden z prezidentských kandidátů musí být z jiného než „mateřského“ státu). Výsledný seznam zašlou do Kongresu, kde se provede sčítání. Osoba s nejvyšším počtem hlasů se stane prezidentem (obdrží-li počet hlasů odpovídající více než polovině počtu volitelů). Obdobně se pak osoba s druhým nejvyšším počtem hlasů stane viceprezidentem. Nezískal-li žádný z kandidátů potřebnou většinu, případně pokud se tak stalo u dvou kandidátů (i to bylo možné, neboť volitelé tehdy měli vlastně dva hlasy pro prezidenta), rozhodovala o prezidentovi Sněmovna reprezentantů.

Vznik systému sboru volitelů, který se dnes mnohým jeví jako anachronismus, v sobě odráží historické souvislosti. Na konci 18. století byly USA velmi rozsáhlým, avšak řídce osídleným území. Uspořádání přímých celonárodních voleb by bylo obtížné z organizačních důvodů, nehledě na skutečnost, že tato myšlenka byla na tuto dobu příliš odvážná. „Otcové“ ústavy se obávali, že voliči nebudou mít dostatek informací, zvlášť o kandidátech pocházejících z jiných států. Dále vycházeli z domněnky, že v USA nebude existovat systém politických stran a volby budou skutečně výběrem výjimečných osobností, tedy nebudou existovat ani volební kampaně politických stran apod. Dalším z důvodů byl respekt k rozdílným legislativám jednotlivých států USA – systém volitelů sjednocoval volbu prezidenta, aniž zasahoval do místního způsobu výběru kandidátů.

Tento systém se vyvíjel a v průběhu 19. století doznal změn, které ho přiblížily dnešnímu stavu. Nejdříve byl v r. 1804 přijat dvanáctý dodatek ústavy, dle kterého měl každý volitel už pouze jeden hlas pro prezidenta a jeden pro viceprezidenta. Tak již nikdy nemohli dva kandidáti současně získat nadpoloviční většinu hlasů (jak se stalo v r. 1800). Další změny přineslo zákonodárství jednotlivých států. Ty postupně zaváděly výběr volitelů na základě lidového hlasování (přímých voleb), celý proces se tak demokratizoval. V r. 1824 byli volitelé poprvé vybírání lidovým hlasováním ve většině (v 18 ze 24) států USA (např. v Jižní Karolíně však nebyli volitelé voleni všeobecným hlasováním ještě v r. 1860).

Stejný význam mělo uplatňování principu vítěz bere vše – hlasy všech volitelů daného státu získává prezidentský kandidát s absolutní či prostou většinou hlasů voličů. Tyto zásady začlenila řada států USA do svého zákonodárství již v průběhu první třetiny 19. století. V současné době jsou tímto způsobem delegováni volitelé ve 48 státech a v D. C. V Nebrasce (od 1991, resp. 1992) a v Maine (od 1969, resp. 1972) je aplikována tzv. okrsková metoda: vítězný prezidentský kandidát podle všelidového hlasování „bere“ dva hlasy, další dva, resp. tři se rozdělí podle výsledků v jednotlivých kongresových okrscích (okrscích, podle kterých se volí do Kongresu). Zatím zde nikdy nedošlo k „dělbě“, vítězný kandidát ve státě vyhrál i ve všech kongresových okrscích.

Vytvořil se tak systém, kdy volitelé (zvolení na základě lidového hlasování) mají dát hlas kandidátovi, který získal nejvíce hlasů v příslušném státu. Jde tedy o většinový systém, kde existuje „mezistupeň“ – sbor volitelů. Vzhledem k mnohokrát uplatněnému právu volitelů hlasovat v rozporu s výsledky voličského hlasování (dokonce mohou volit i občany, kteří nekandidovali), není tento „mezistupeň“ pouze formální. V r. 1952 Nejvyšší soud USA uznal právo jednotlivých států přijímat zákony, dle kterých by byli volitelé povinni volit kandidáta, za kterého byli delegováni. To však uplatnily jen některé státy, ve 21 státech je možnost „zběhnutí“ stále zcela legální. Právo volitelů hlasovat bez ohledu na výsledky všelidového hlasování neovlivnilo ale zatím nikdy prezidentské volby natolik, aby byl zvolen jiný kandidát, než který by měl vyhrát na základě pouhého sečtení hlasů volitelů ve „vítězných státech“.

Zdokonalení volebního systému přinesl i zákon z r. 1887, který upřesnil pravidla platnosti volitelských hlasů v jednotlivých státech, a omezil tak možnost Kongresu zasahovat do tohoto procesu (jak se stalo po volbách v r. 1876).

Pokusů reformovat zásadně celý systém bylo mnoho (jen návrhů na změny týkající se sboru volitelů bylo na 500, poslední z nich se začal projednávat v r. 2001), v r. 1979 Senát nepřijal ústavní dodatek (návrh byl předložen již v r. 1966), kterým by se prezidentské volby staly přímými.

Dvě hlavní strany ^

Uplatnění většinového volebního systému výrazně přispělo k vytvoření modelu dvou hlavních politických stran. Tento model se začal vytvářet již záhy po vzniku USA a s výjimkou krátkého období v první polovině 19. století existuje dodnes. Od poloviny 19. století jsou hlavními soupeři Demokratická a Republikánská strana.

Výběr prezidentských kandidátů ^

V případě hlavních stran – Demokratické a Republikánské strany – jsou nominace kandidátů do prezidentských voleb (na prezidenta a na viceprezidenta) výsledkem nominačních klání, tzv. primárek. Tzv. primární volby, ve kterých příznivci příslušné strany vybírají delegáty na nominační sjezdy strany, byly poprvé použity v r. 1912. Tento systém výběru kandidátů na prezidenta je velmi komplikovaný a nemá obdoby mimo území USA. Dnes používá institut primárních voleb téměř čtyřicet států USA, v ostatních se uplatňuje tzv. místní caucus (více decentralizovaný a vícefázový způsob výběru delegátů). Do r. 1964 se kandidát na prezidenta volil až na nominačních sjezdech stran, od r. 1968 již nominační sjezdy obou stran pouze potvrzují výsledky primárek a caucusů. Tyto sjezdy se konají vždy v létě v  roce voleb, nominační klání začíná již v zimě (jako první se konají v Iowě a New Hampshiru, každé čtyři roky se tak tyto dva nevelké státy stávají centrem pozornosti, neboť místní výsledky napoví mnohé o dalším vývoji primárek).

Voleb se účastní i celá řada jiných kandidátů, ale výsledky kandidátů nenominovaných jednou z hlavních stran nejsou až na výjimky významné.

…toto vše a ještě daleko více najdete v publikaci Atlas prezidentských voleb USA za pouhých 49 Kč! Objednávejte na

Atlas prezidentských voleb USA
CENA: 49 Kč
(bez poštovného)