Popis
Kniha zachycuje příběh plukovníka Dulova (1919–2008), který pocházel z Podkarpatské Rusi. Za 2. světové války odešel do SSSR. Krátce po vstupu na sovětské území byl zatčen, odsouzen a uvězněn v gulagu. Příležitost pracovní tábor opustit nastala po vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem. Českoslovenští občané věznění v gulazích z nich mohli odejít bojovat na frontu jako vojáci čsl. vojenské jednotky. Pan Dulov, stejně jako tisíce dalších, tuto příležitost využil. Následně prošel boji vedenými na území dnešní Ukrajiny, Slovenska, Moravy a Čech.
Kniha byla vydána s laskavou podporou dcer Vasila Dulova – Dagmar a Evy, paní Heleny Šulcové a společností Omnitel.cz a Dobrá Ordinace.
Úryvky:
„Při bojích člověk nemohl říci ani slovo. Sluch byl kvůli strašnému hluku nepoužitelný, dalo se spolehnout pouze na oči. Viděl jsem, jak lidé pobíhají – mezi tou hrůzou byly i ženy a děti. Utrpení, strašné utrpení, které způsobil jeden šílenec Hitler. Mrzáci, mrtvoly na bojištích, v bunkrech, na pozorovatelnách… Po boji jsem slýchával sovětské vojáky zpívat: ,Vstaváj, straná agrómnaja! Vstaváj na smértnyj boj!‘ Povstaň, obrovská země! Povstaň do boje na život a na smrt. Často jsme se k nim přidali. Člověkem prostupovalo cosi zvláštního z té sounáležitosti. Mizely všechny rozdíly, byli jsme jako skuteční bratři.“
„V den, kdy nás začali Sověti okupovat, jsme byli s rodinou v Maďarsku na dovolené. O napadení naší země jsem se dozvěděl z rozhlasu. Sedl jsem hned do auta a už druhý den jsem byl v práci. Šel jsem do své pracovny. Sovětští vojáci nikoho nezdravili a naši je také ne. Když Sověti v noci kontrolovali kanceláře, dopustili se krádeží drobných kancelářských pomůcek, které se v Sovětském svazu nedaly sehnat. Viděl jsem, že se asi někdo z nich vykálel mimo záchod a rozmazal výkaly po zdi. Jednoho sovětského vojáčka jsem se proto zeptal, kde je velitel jejich roty. Požádal jsem ho, aby ho přivedl do mé kanceláře. Po jeho příchodu jsme se vzájemně představili. Vyptal jsem se, kdo se v našem štábu pohybuje a co se děje. Najednou si vzpomněl, že jsem mu nějak povědomý. Uvědomili jsme si, že jsme spolu osvobozovali Kyjev, kde byl velitelem protitankové baterie.“
