Jan Divecký: Příběhy Tóry (patnáct biblických zamyšlení)
Nakladatelství P3K, Praha, 2005

PŘEDNÍ ZÁLOŽKA

Vážený a milý čtenáři,
pokud nacházíš potěšení ze zamýšlení se nad obsahem knih, které čteš, a tážeš-li se po jejich smyslu, mohu ti tuto knihu vřele doporučit. Bude ti dobrým průvodcem při poznávání v ní komentovaných biblických příběhů. Nalezneš v ní příklad, jak lze při pozorné četbě klást otázky a objevovat myšlenky, utajené ve slovech, větách a příbězích.
V českém kontextu je to kniha výjimečná svým pojetím a pedagogickým záměrem, který si její autor osvojil studiem judaismu doma i v Izraeli a potom několika léty úspěšné praxe v Lauderových školách jako zástupce pro židovskou výchovu.

Efraim K. Sidon,
vrchní zemský rabín

ZADNÍ ZÁLOŽKA

Jan Divecký (1972, Mělník) po absolvování UK studoval ješivu Machon Meir v Jeruzalémě. V letech 1998–2000 pracoval jako vedoucí pražského rabinátu. V letech 2000–2004 učil judaismus a byl zástupcem ředitele pro židovskou výchovu na Lauderových školách. Od roku 1998 učí dospělé v Midraše Židovské obce v Praze. Vydal skripta Židovský kalendář a jeho svátky (1999) a spolupodílel se na vydání siduru Erev Šabat. Provozuje www.tiferet.cz

Publikace Příběhy Tóry je první z řady titulů zaměřených na náboženské texty z židovského pohledu, vydávaných v nakladatelství P3K. Vedle dokončení cyklu komentovaných biblických příběhů (Příběhy prorockých knih, Spisy) připravujeme k vydání texty věnující se hlubšímu myšlenkovému odkazu Bible (Svoboda a odpovědnost, Přísloví krále Šalomouna, Třicet dva cest – myšlenkový svět rabi Löwa).

OBSAH

1. Na počátku bylo, nebylo...
2. Adam a Chava, strom poznání a první hřích
3. Noach a potopa světa
4. Babylonská věž
5. Avraham
6. Jicchak – první pohřeb, svatba a pronásledování
7. Jákov a Esav, dva bratři, dva opaky
8. Jákov neboli Jisrael
9. Josef, příběh vpravdě detektivní
10. Egyptské otroctví
11. Východ z Egypta, cesta svobody
12. Darování Tóry, Desatero
13. Zlaté tele aneb potřeba pádu
14. Miškan aneb stavba uprostřed světa
15. Bloudění pouští

Slovník pojmů
Užitá literatura a citovaní autoři

UKÁZKA Z 10. KAPITOLY

Zatvrzené srdce
Má každý člověk možnost napravit se a učinit pokání? Je vždy šance včas předejít trestu projevem „účinné lítosti“? Proč zatvrdil Bůh faraonovo srdce a tím mu zabránil se napravit?
Podobně se můžeme ptát v případě talmudického Eliši ben Avuji, učitele rabi Meira, který se v době po zničení druhého Chrámu vzdal Tóry a který denně slýchával nebeský hlas, vyzývající všechny odpadlíky k nápravě a zdůrazňující, že pouze on, Eliša ben Avuja, má cestu zpět zahrazenou. Rabíni v Talmudu ovšem zdůrazňují, že v Elišově případě nebesa sice odmítla hříšníkovi pomáhat, přesto mu ponechala možnost vlastní nápravy. Ale právě tato možnost chyběla faraonovi, kterému Bůh sám zatvrdil srdce.
Jak mohl být faraon potrestán? Vždyť nezbytnou podmínkou odměny a trestu je svobodná vůle člověka! Tuto otázku si klade Gemara a uvádí odpověď rabi Jochanana, který říká: „Hříšník je několikrát varován a neuposlechne-li podruhé a potřetí, je před ním zamčena brána pokání, aby mohl být za svá provinění potrestán.“
Ramban vysvětluje, že při prvních pěti ranách byl faraon trestán za své vlastní hříchy a stále měl možnost nápravy. Také je u těchto ran vždy psáno, že „faraon (sám) zatvrdil své srdce“. Již znal následky svých činů a stále ještě měl svobodnou vůli. Vědomě si přál hřešit a bránil Židům v odchodu. Teprve zvyšující se tlak a stupňovaná bolest ho přiměla „k ústupu“. Bůh si však přál, aby faraon mohl pokračovat dál ve své svobodně nastoupené cestě a jeho volba mu nebyla brána násilím ran. Proto mu sám zatvrdil srdce, aby vydržel na zvolené cestě – byť vedoucí do pekel.
Rambam ve svém halachickém díle Mišne Tora jasně uvádí, že jsou hříšníci, před nimiž je nebeská brána pokání zavřená. Jako příklad uvádí právě faraona. Hříšník jeho kalibru si zaslouží smrt a není pro něj léku, píše. (Zdá-li se vám to kruté, představte si Hitlera, jak den před koncem války prosí o odpuštění.)
Zvláštní přístup projevil ve svém komentáři Avarvanel, který píše, že každý má nárok na nápravu. Je ovšem nutné rozlišit dva případy. Pokud člověk zhřeší a sejde ze správné cesty, uvědomí si svou chybu a lituje, pak mu v pokání, je-li jeho lítost opravdová, nic nebrání. Okradl-li však někdo svého bližního, musí nejprve ukradenou věc vrátit, a tak zlý skutek odčinit. Faraon a jeho lid hromadně vraždili židovské chlapce a museli zaplatit vlastními životy. Proto zatvrzení srdce nebránilo, ale naopak umožnilo odpykání trestu, který byl podmínkou očištění.
Pražský Maharal ve své knize Gvurot haŠem vysvětluje, že tšuva (pokání) jako nástroj změny člověka nemohla být faraonovi umožněna, protože ani po varování a ranách (trestu) neměnil své činy, trval na svých hříších a svou strnulostí popíral možnost změny. Maharal dále uvádí, že každý trest přichází podle pravidla „mida keneged mida“. Česky řečeno, trest je svou povahou podobný provinění. Faraon se provinil znesvěcením Božího jména, když tvrdil: „Kdo je Bůh, abych ho poslouchal?“ Jeho trest proto přivedl na svět velké posvěcení Božího jména deseti egyptskými ranami.

UKÁZKA Z 15. KAPITOLY

Mošeho zlom
Od samého počátku Čtvrté knihy Mojžíšovy sledujeme přípravy na cestu do Izraele. Byl postaven Miškan [4M 1–5], knížata jednotlivých kmenů se ujala svých úkolů [4M 7], Levité byli uvedeni do služby [4M 8], celý národ se zúčastnil pesachových oslav [4M 9], byly vyrobeny stříbrné trumpety a stanovena pravidla pochodu [4M 10]. V tomto okamžiku bychom očekávali rychlý pochod vstříc Zaslíbené zemi. Ideální představa je skryta ve větách [4M 10:35–36]. Tyto věty jsou od ostatního textu odděleny „obrácenými písmeny nun“ a podle midraše tvoří dokonce samostatnou knihu Tóry!
Na místo nekomplikovaného postupu vpřed si lidé začali stěžovat na zdánlivé maličkosti a tábor začala stíhat jedna pohroma za druhou. Od obyčejného naříkání a reptání přes touhu po mase až po tragický hřích deseti průzkumníků. Uvědomme si ještě jednou, že židovský národ stál prakticky před cílem své cesty rok po východu z Egypta. Nebývá obvyklé si těsně před cílem začít stěžovat na podružnosti. Jsme-li na dálkovém pochodu, neotevřeme těsně před závěrem cesty otázku předčasného návratu jen proto, že se nám povolil uzel na tkaničkách. Židé si před branami Izraele začali „vymýšlet“ a Moše najednou nevěděl, co s tím.
Chceme krátkou ukázku? Ve větách [4M 11:4–14] si lidé v táboře stěžovali na stále stejnou chuť many. No dobrá, nesvědčí to o jejich vysoké morálce, nás ale musí zarazit Mošeho reakce. Ten samý Moše, který v Druhé knize brání Izraelce po hříchu zlatého telete za cenu vlastního ohrožení, chce nyní raději zemřít, než aby musel být nadále vůdcem. Srovnejte sami:
Co se stalo? Byla to Mošeho chyba? Nejpravděpodobnější odpovědí je, že chyba nebyla v nikom. Jen se Moše a lid od sebe příliš vzdálili. Moše strávil třikrát čtyřicet dní na hoře Sinaj. Bůh s ním hovořil „tváří v tvář“. Moše se dostal příliš vysoko na to, aby chápal potřeby „obyčejných lidí“. Moše by rád hovořil o mystické symbolice cesty do Izraele, o Božím údělu vybraného národa, o podstatě stvoření, o vědomí, vědění a proroctví a jeho lidé chtěli maso a vadila jim stále stejná chuť many. Moše se zřejmě cítil osamělý, prohloubila se propast mezi ním a ostatními. Nebyla to Mošeho chyba a vlastně ani chyba lidí. Je ale nezbytné, aby „hlava“ rozuměla „tělu“, které vede. Moše se prostě příliš změnil.

UKÁZKY ZE SLOVNÍČKU

Midraše jsou součástí rabínské výkladové literatury jak v oblasti náboženského práva (halacha), tak „příběhů“ a etiky (agada). Vrcholnou dobou tvorby midrašů je období od 2. do 6. století o. l., kdy vznikly například Midraš Raba, Mechilta nebo Midraš Tanchuma. Přibližně od 12. století vznikají první výbory z midrašů (asi nejznámější Jalkut Šimoni).

Rambam rabi Moše ben Maimon, Maimonides (1135–1204) byl nejvýraznější osobností židovského Španělska, který se narodil na sklonku tzv. „zlaté éry“ v Cordobě. Fanatičtí muslimové vyhnali jeho rodinu na křesťanský sever, ale v roce 1160 Rambam opustil Španělsko a usídlil se v marockém Fezu. Již před svými dvacátými narozeninami napsal Rambam knihu Výklad filozofických termínů. Mimoto napsal i astronomická a matematická pojednání. V té době též začal psát svůj (arabský) komentář k Mišně. Životním snem Rambamovým bylo sepsat systematické dílo, které by shrnovalo celou Mišnu a Gemaru. Zabýval se otázkou nucené islamizace a ani ne třicetiletý publikoval (opět arabsky) svou halachickou esej Igeret haŠmad (Dopis o odpadlictví).
V roce 1165 uprchl s rodinou do Izraele, do Akka, kde v té době vládli křižáci. Navštívil Jeruzalém a Chevron v době, kdy v celém Izraeli nežilo více než tisíc židovských rodin. V roce 1166 opustil Izrael a přesídlil do Egypta, kde se stal vedoucí rabínskou autoritou. Rambam se živil jako lékař. V roce 1190 stal osobním lékařem dvořana mocného Saladina. Systematický Rambam uspořádal egyptskou židovskou komunitu. Tvrdě vystoupil proti mnoha původně nežidovským zvykům a prakticky ukončil „karaitské schizma“ v Egyptě, když zcela vyvrátil karaitské doktríny.
Nesmrtelnou slávu zajistila Rambamovi jeho Mišne Tora (doslova Opakování Tóry), úplná kodifikace židovského práva. Další vynikající Rambamovo dílo je More Nevuchim (Průvodce zbloudilých), ve kterém Rambam vysvětluje své názory na vznik světa, historii, proroctví a vysvětluje smysl Božích příkazů. V této knize se Rambam projevuje jako extrémní racionalista ovlivněný Aristotelem a toto dílo bylo vnímáno za Rambamova života jako velmi kontroverzní a akceptováno bylo až počátkem 14. století.
Rambam je pohřben v Izraeli ve městě Tiberias.

Tóra je hebrejský výraz znamenající „nauku“, který je odvozený od slova horaa neboli „instrukce, návod, učení“. Většinou pod tímto slovem rozumíme Pět knih Mojžíšových (Tanach), ale stejný výraz se užívá i pro veškerou náboženskou nauku judaismu, včetně ústní tradice a komentářů.
Pěti knihám Mojžíšovým se také říká chumaš (nebo lépe chamiša chumšej tora). Pokud máme na mysli na pergamenu psaný svitek, hovoříme vždy o sefer tora.
Jednotlivé knihy Mojžíšovy se hebrejsky jmenují Berešit (1M, Genesis), Šemot (2M, Exodus), Vajikra (3M, Leviticus), Bemidbar (4M, Numeri) a Devarim (5M, Deuteronomium).
První kniha Mojžíšova popisuje události od stvoření světa po egyptské otroctví, Druhá kniha od východu z Egypta po stavbu Miškanu. Další dvě knihy se věnují chrámovým a jiným rituálním předpisům. Pátá kniha je vlastně dlouhou Mošeho závěrečnou řečí nové generaci před vstupem do Izraele.


  Aktualizace webu 19. 3. 2009, © 2005–2009, P3K (Petr Karas & Karel Kupka),