Jan Divecký: Příběhy Tóry (patnáct
biblických zamyšlení)
Nakladatelství P3K, Praha, 2005
PŘEDNÍ
ZÁLOŽKA
Vážený a milý čtenáři,
pokud nacházíš potěšení ze zamýšlení se nad obsahem knih, které čteš,
a tážeš-li se po jejich smyslu, mohu ti tuto knihu vřele doporučit. Bude
ti dobrým průvodcem při poznávání v ní komentovaných biblických příběhů.
Nalezneš v ní příklad, jak lze při pozorné četbě klást otázky a objevovat
myšlenky, utajené ve slovech, větách a příbězích.
V českém kontextu je to kniha výjimečná svým pojetím a pedagogickým záměrem,
který si její autor osvojil studiem judaismu doma i v Izraeli a potom
několika léty úspěšné praxe v Lauderových školách jako zástupce pro židovskou
výchovu.
Efraim K. Sidon,
vrchní zemský rabín
ZADNÍ ZÁLOŽKA
Jan Divecký (1972, Mělník) po absolvování
UK studoval ješivu Machon Meir v Jeruzalémě. V letech 1998–2000 pracoval
jako vedoucí pražského rabinátu. V letech 2000–2004 učil judaismus a byl
zástupcem ředitele pro židovskou výchovu na Lauderových školách. Od roku
1998 učí dospělé v Midraše Židovské obce v Praze. Vydal skripta Židovský
kalendář a jeho svátky (1999) a spolupodílel se na vydání siduru Erev Šabat.
Provozuje www.tiferet.cz
Publikace Příběhy Tóry je první z řady titulů zaměřených
na náboženské texty z židovského pohledu, vydávaných v nakladatelství
P3K. Vedle dokončení cyklu komentovaných biblických příběhů (Příběhy prorockých
knih, Spisy) připravujeme k vydání texty věnující se hlubšímu myšlenkovému
odkazu Bible (Svoboda a odpovědnost, Přísloví krále Šalomouna, Třicet
dva cest – myšlenkový svět rabi Löwa).
OBSAH
1. Na počátku bylo, nebylo...
2. Adam a Chava, strom poznání a první hřích
3. Noach a potopa světa
4. Babylonská věž
5. Avraham
6. Jicchak – první pohřeb, svatba a pronásledování
7. Jákov a Esav, dva bratři, dva opaky
8. Jákov neboli Jisrael
9. Josef, příběh vpravdě detektivní
10. Egyptské otroctví
11. Východ z Egypta, cesta svobody
12. Darování Tóry, Desatero
13. Zlaté tele aneb potřeba pádu
14. Miškan aneb stavba uprostřed světa
15. Bloudění pouští
Slovník pojmů
Užitá literatura a citovaní autoři
UKÁZKA
Z 10. KAPITOLY
Zatvrzené srdce
Má každý člověk možnost napravit se a učinit pokání? Je vždy šance včas
předejít trestu projevem „účinné lítosti“? Proč zatvrdil Bůh faraonovo
srdce a tím mu zabránil se napravit?
Podobně se můžeme ptát v případě talmudického Eliši ben Avuji, učitele
rabi Meira, který se v době po zničení druhého Chrámu vzdal Tóry a který
denně slýchával nebeský hlas, vyzývající všechny odpadlíky k nápravě a zdůrazňující,
že pouze on, Eliša ben Avuja, má cestu zpět zahrazenou. Rabíni v Talmudu
ovšem zdůrazňují, že v Elišově případě nebesa sice odmítla hříšníkovi
pomáhat, přesto mu ponechala možnost vlastní nápravy. Ale právě tato možnost
chyběla faraonovi, kterému Bůh sám zatvrdil srdce.
Jak mohl být faraon potrestán? Vždyť nezbytnou podmínkou odměny a trestu
je svobodná vůle člověka! Tuto otázku si klade Gemara a uvádí odpověď
rabi Jochanana, který říká: „Hříšník je několikrát varován a neuposlechne-li
podruhé a potřetí, je před ním zamčena brána pokání, aby mohl být za svá
provinění potrestán.“
Ramban vysvětluje, že při prvních pěti ranách byl faraon trestán za své
vlastní hříchy a stále měl možnost nápravy. Také je u těchto ran vždy
psáno, že „faraon (sám) zatvrdil své srdce“. Již znal následky svých činů
a stále ještě měl svobodnou vůli. Vědomě si přál hřešit a bránil Židům
v odchodu. Teprve zvyšující se tlak a stupňovaná bolest ho přiměla „k
ústupu“. Bůh si však přál, aby faraon mohl pokračovat dál ve své svobodně
nastoupené cestě a jeho volba mu nebyla brána násilím ran. Proto mu sám
zatvrdil srdce, aby vydržel na zvolené cestě – byť vedoucí do pekel.
Rambam ve svém halachickém díle Mišne Tora jasně uvádí, že jsou hříšníci,
před nimiž je nebeská brána pokání zavřená. Jako příklad uvádí právě faraona.
Hříšník jeho kalibru si zaslouží smrt a není pro něj léku, píše. (Zdá-li
se vám to kruté, představte si Hitlera, jak den před koncem války prosí
o odpuštění.)
Zvláštní přístup projevil ve svém komentáři Avarvanel, který píše, že
každý má nárok na nápravu. Je ovšem nutné rozlišit dva případy. Pokud
člověk zhřeší a sejde ze správné cesty, uvědomí si svou chybu a lituje,
pak mu v pokání, je-li jeho lítost opravdová, nic nebrání. Okradl-li však
někdo svého bližního, musí nejprve ukradenou věc vrátit, a tak zlý skutek
odčinit. Faraon a jeho lid hromadně vraždili židovské chlapce a museli
zaplatit vlastními životy. Proto zatvrzení srdce nebránilo, ale naopak
umožnilo odpykání trestu, který byl podmínkou očištění.
Pražský Maharal ve své knize Gvurot haŠem vysvětluje, že tšuva (pokání)
jako nástroj změny člověka nemohla být faraonovi umožněna, protože ani
po varování a ranách (trestu) neměnil své činy, trval na svých hříších
a svou strnulostí popíral možnost změny. Maharal dále uvádí, že každý
trest přichází podle pravidla „mida keneged mida“. Česky řečeno, trest
je svou povahou podobný provinění. Faraon se provinil znesvěcením Božího
jména, když tvrdil: „Kdo je Bůh, abych ho poslouchal?“ Jeho trest proto
přivedl na svět velké posvěcení Božího jména deseti egyptskými ranami.
UKÁZKA
Z 15. KAPITOLY
Mošeho zlom
Od samého počátku Čtvrté knihy Mojžíšovy sledujeme přípravy na cestu do
Izraele. Byl postaven Miškan [4M 1–5], knížata jednotlivých kmenů se ujala
svých úkolů [4M 7], Levité byli uvedeni do služby [4M 8], celý národ se
zúčastnil pesachových oslav [4M 9], byly vyrobeny stříbrné trumpety a stanovena
pravidla pochodu [4M 10]. V tomto okamžiku bychom očekávali rychlý pochod
vstříc Zaslíbené zemi. Ideální představa je skryta ve větách [4M 10:35–36].
Tyto věty jsou od ostatního textu odděleny „obrácenými písmeny nun“ a podle
midraše tvoří dokonce samostatnou knihu Tóry!
Na místo nekomplikovaného postupu vpřed si lidé začali stěžovat na zdánlivé
maličkosti a tábor začala stíhat jedna pohroma za druhou. Od obyčejného
naříkání a reptání přes touhu po mase až po tragický hřích deseti průzkumníků.
Uvědomme si ještě jednou, že židovský národ stál prakticky před cílem
své cesty rok po východu z Egypta. Nebývá obvyklé si těsně před cílem
začít stěžovat na podružnosti. Jsme-li na dálkovém pochodu, neotevřeme
těsně před závěrem cesty otázku předčasného návratu jen proto, že se nám
povolil uzel na tkaničkách. Židé si před branami Izraele začali „vymýšlet“
a Moše najednou nevěděl, co s tím.
Chceme krátkou ukázku? Ve větách [4M 11:4–14] si lidé v táboře stěžovali
na stále stejnou chuť many. No dobrá, nesvědčí to o jejich vysoké morálce,
nás ale musí zarazit Mošeho reakce. Ten samý Moše, který v Druhé knize
brání Izraelce po hříchu zlatého telete za cenu vlastního ohrožení, chce
nyní raději zemřít, než aby musel být nadále vůdcem. Srovnejte sami:
Co se stalo? Byla to Mošeho chyba? Nejpravděpodobnější odpovědí je, že
chyba nebyla v nikom. Jen se Moše a lid od sebe příliš vzdálili. Moše
strávil třikrát čtyřicet dní na hoře Sinaj. Bůh s ním hovořil „tváří v tvář“.
Moše se dostal příliš vysoko na to, aby chápal potřeby „obyčejných lidí“.
Moše by rád hovořil o mystické symbolice cesty do Izraele, o Božím údělu
vybraného národa, o podstatě stvoření, o vědomí, vědění a proroctví a jeho
lidé chtěli maso a vadila jim stále stejná chuť many. Moše se zřejmě cítil
osamělý, prohloubila se propast mezi ním a ostatními. Nebyla to Mošeho
chyba a vlastně ani chyba lidí. Je ale nezbytné, aby „hlava“ rozuměla
„tělu“, které vede. Moše se prostě příliš změnil.
UKÁZKY
ZE SLOVNÍČKU
Midraše jsou součástí rabínské výkladové
literatury jak v oblasti náboženského práva (halacha), tak „příběhů“ a etiky
(agada). Vrcholnou dobou tvorby midrašů je období od 2. do 6. století
o. l., kdy vznikly například Midraš Raba, Mechilta nebo Midraš Tanchuma.
Přibližně od 12. století vznikají první výbory z midrašů (asi nejznámější
Jalkut Šimoni).
Rambam rabi Moše ben Maimon, Maimonides
(1135–1204) byl nejvýraznější osobností židovského Španělska, který se
narodil na sklonku tzv. „zlaté éry“ v Cordobě. Fanatičtí muslimové vyhnali
jeho rodinu na křesťanský sever, ale v roce 1160 Rambam opustil Španělsko
a usídlil se v marockém Fezu. Již před svými dvacátými narozeninami napsal
Rambam knihu Výklad filozofických termínů. Mimoto napsal i astronomická
a matematická pojednání. V té době též začal psát svůj (arabský) komentář
k Mišně. Životním snem Rambamovým bylo sepsat systematické dílo, které
by shrnovalo celou Mišnu a Gemaru. Zabýval se otázkou nucené islamizace
a ani ne třicetiletý publikoval (opět arabsky) svou halachickou esej Igeret
haŠmad (Dopis o odpadlictví).
V roce 1165 uprchl s rodinou do Izraele, do Akka, kde v té době vládli
křižáci. Navštívil Jeruzalém a Chevron v době, kdy v celém Izraeli nežilo
více než tisíc židovských rodin. V roce 1166 opustil Izrael a přesídlil
do Egypta, kde se stal vedoucí rabínskou autoritou. Rambam se živil jako
lékař. V roce 1190 stal osobním lékařem dvořana mocného Saladina. Systematický
Rambam uspořádal egyptskou židovskou komunitu. Tvrdě vystoupil proti mnoha
původně nežidovským zvykům a prakticky ukončil „karaitské schizma“ v Egyptě,
když zcela vyvrátil karaitské doktríny.
Nesmrtelnou slávu zajistila Rambamovi jeho Mišne Tora (doslova Opakování
Tóry), úplná kodifikace židovského práva. Další vynikající Rambamovo dílo
je More Nevuchim (Průvodce zbloudilých), ve kterém Rambam vysvětluje své
názory na vznik světa, historii, proroctví a vysvětluje smysl Božích příkazů.
V této knize se Rambam projevuje jako extrémní racionalista ovlivněný
Aristotelem a toto dílo bylo vnímáno za Rambamova života jako velmi kontroverzní
a akceptováno bylo až počátkem 14. století.
Rambam je pohřben v Izraeli ve městě Tiberias.
Tóra je hebrejský výraz znamenající „nauku“,
který je odvozený od slova horaa neboli „instrukce, návod, učení“. Většinou
pod tímto slovem rozumíme Pět knih Mojžíšových (Tanach), ale stejný výraz
se užívá i pro veškerou náboženskou nauku judaismu, včetně ústní tradice
a komentářů.
Pěti knihám Mojžíšovým se také říká chumaš (nebo lépe chamiša chumšej
tora). Pokud máme na mysli na pergamenu psaný svitek, hovoříme vždy o sefer
tora.
Jednotlivé knihy Mojžíšovy se hebrejsky jmenují Berešit (1M, Genesis),
Šemot (2M, Exodus), Vajikra (3M, Leviticus), Bemidbar (4M, Numeri) a Devarim
(5M, Deuteronomium).
První kniha Mojžíšova popisuje události od stvoření světa po egyptské
otroctví, Druhá kniha od východu z Egypta po stavbu Miškanu. Další dvě
knihy se věnují chrámovým a jiným rituálním předpisům. Pátá kniha je vlastně
dlouhou Mošeho závěrečnou řečí nové generaci před vstupem do Izraele.
|